Janovec metlatý
Bohatě větvený a výrazný keř z čeledi bobovitých dorůstá někdy až dvou metrů. Je původním ve velké části Evropy od Portugalska, Britských ostrovů, až po Ukrajinu a Bělorusko. V Česku zdomácněl, ale jedná se o nepůvodní druh. V Pacifické oblasti USA a Kanady, Austrálii, Novém Zélandu jej považují za invazní druh, ba dokonce nebezpečný plevel.
Obvykle roste v propustné, mírně kyselé a spíše chudší půdě. Toleruje sucho, ale nesnáší zamokření. Obvykle obývá suché svahy, paseky, okraje lesů či křovin. Preferuje slunné až mírně přistíněné stanoviště chráněné před větrem.
Kořenový systém sahá hluboko. Mají typické hlízky (symbiotické uzlíky), které fixují dusík, což pomáhá rostlině růst i na chudých a písčitých půdách. Tato jedinečná schopnost janovec dobře zakotvuje a ten díky tomu dokáže přežít i suché podmínky.
Hranaté větve tohoto nepřehlédnutelného keře jsou prutovité a žebernaté. Na listy je rostlina chudá, ale opadávají. Někdy ovšem žádné ani nenajdeme.
Jasně žluté květy janovce metlatého vyrůstají obvykle jednotlivě, nebo po dvou v úžlabí listů. Voní a občas jej pěstují včelaři jako medonosnou dřevinu. Kvete nápadně a hojně od května do června.
Plody bývají tmavě ochlupené lusky, které při dozrávání praskají a vystřelují semena do okolí.
Jedná se sice o jedovatou rostlinu, ale z některých obsažených látek se vyrábějí léky na srdeční onemocnění.
Jak název napovídá, janovec metlatý měl i praktické využití. Větve se využívali k výrobě košťat nebo košíků.
