Mraveniště
Mraveniště představuje jeden z nejvyspělejších příkladů sociální organizace a architektury v přírodě. Mravenci jsou mimořádně adaptabilní a vytvářejí různé typy hnízd podle prostředí. V Evropě a mírném pásmu jsou nejběžnější zemní a podzemní mraveniště.
Mraveniště slouží mravencům jako obydlí. Jedná se o stavbu, kterou mravenci soustavnou prací budují k přežití kolonie. Může být obydleno několik desítek let a slouží k ochraně před nepříznivým počasím a predátory. Mravenci zde také uskladňují potravu a vychovávají potomstvo.
Většinou jej hloubí v půdě a část materiálu vynáší na povrch. Při výstavbě používají základní plán o dvou strukturách – komůrky a chodbičky, kdy horizontální komůrky jsou propojeny vertikálními chodbičkami.
Kupkovitý tvar mraveniště efektivně zachycuje sluneční záření. Mravenci se na jaře shlukují na povrchu mraveniště a „sluní se“. Nahřátí mravenci teplo přenášejí dovnitř mraveniště, kde ho „odevzdají“.
Mravenčí společnost funguje na principu kastovního systému s jasně definovanými rolemi. Každý jedinec se narodí do určité kasty, která určuje jeho úkoly po zbytek života.
Královna je největší člen kolonie a její primární funkcí je kladení vajíček. Může naklást tisíce vajíček a žít 10–15 let, což je výrazně déle než ostatní kasty. Kvůli ochraně před predátory mají královny svou komnatu umístěnou hluboko v hnízdu.
Dělnice (neplodné samice) tvoří nejpočetnější skupinu kolonie. Starají se o to, aby v mraveništi všechno fungovalo jako hodinky – péče o potomstvo a královnu, shánění potravy, stavba a údržba mraveniště. Určitá část dělnic má roli vojáků, které brání domov. Mohutnými kusadly agresivně brání kolonii před vetřelci.
Zakládání nové kolonie probíhá zpravidla pomocí rojení – samičí a samčí pohlavní jedinci získají křídla a během teplého období společně vyletí z hnízda. Samci se účastní tzv. svatebního letu. Během něj se spáří s královnou a následně brzy hynou.
Mravenci využívají sofistikovaný komunikační systém. Nejvýznamnější je chemická komunikace pomocí feromonů – těkavých látek, které mravenci vylučují. Kromě toho používají taktilní (dotykovou) komunikaci, například dotykem tykadel nebo těl. Využívají akustické signály – třením speciálních částí těla mohou vydávat jemné vibrace či neslyšitelné zvuky.
Vědci zdůrazňují, že mravenci kypří půdu ještě pečlivěji než žížaly či krtci. Pravidelným nošením organického materiálu (lístků, drobných úlomků, semínek aj.) do svých hnízd obohacují místní půdu o živiny a vytvářejí prospěšné mikroklima pro růst rostlin.
