Geologie ve tmě
Naučná stezka „Údolím říčky Křinice všemi smysly“ obsahuje interaktivní prvek nazvaný „Geologie ve tmě“. Tento prvek zapadá do celkové koncepce stezky, která má za cíl vzdělávat návštěvníky o přírodních zajímavostech regionu Českého Švýcarska.
Poznáte hmatem v nerezovém boxu mikrotvary, jako jsou jamkovité prohlubně ve svislých a převislých skalních stěnách zvané voštiny nebo železivec či tektonické zrcadlo? To vzniká v okamžiku, když se horniny na zlomech pohybují a třou o sebe, což vede k vyhlazení jejich povrchů. Plochy se pak lesknou jako skutečné zrcadlo.
Oblast Českého Švýcarska je významná nejen pro svou druhovou rozmanitost živočichů a rostlin (tzv. biodiverzitu), ale také tzv. geodiverzitu. Českosaské Švýcarsko leží na České křídové pánve, která vznikla v období křídy před přibližně 90 miliony let. Území bylo zaplaveno mělkým mořem. V tomto moři se usazovaly sedimenty, které později vytvořily charakteristické křemenné pískovce.
Eroze, kdy si řeky razily cestu a vytvářely kaňony a údolí (třeba to Kyjovské), ale i vítr a klimatické změny udělaly své. Všechny tyto faktory formovaly pískovcové útvary do dnešní podoby. Díky tomu dnes můžeme obdivovat skalní města různých tvarů.
V oblasti najdeme také vulkanické horniny, jako je čedič. Vznikly během třetihor. Tyto horniny vytvářejí některá z nejvyšších míst parku, jako jsou Růžovský vrch a Sokolí vrch.
Dřevo mluví
Slovo „dendrofon“ možná nezní nijak lákavě, ale jde o hudební nástroj, který umožňuje slyšet zvuky různých druhů dřeva. Každá dřevěná deska, i když má stejnou velikost, vydává po úderu paličkou odlišné tóny. Tento jev je způsoben různou hustotou a vlhkostí jednotlivých druhů dřeva.
A jaké druhy dřevin najdeme v NP České Švýcarsko?
V Národním parku České Švýcarsko zabírá lesní porost až 95 %. Jsou tu dva zcela odlišné typy lesa. Jeden je přirozený. Svým složením dokáže být pestrý. Odolává nepříznivým vlivům, kterým je vystaven. V létě lépe zvládá vedro i sucho a v zimě mnohem lépe odolá třeskutému mrazu.
Druhý typ lesa – smrkové kultury – zakládali lidé, naposledy ve 20. a 30. letech minulého století. Chtěli pohodlně hospodařit a využívat dřevo stejného druhu a věku. Takový les byl odkázán na péči člověka. Smrku se v nižších nadmořských výškách na rychle vysychajícím písčitém podloží moc nedaří. Patří spíš do hor. Oslabené stromy pak lehce napadne kůrovec.
Smrk ztepilý se přirozeně vyskytoval pouze v roklích, někdy ve společnosti tzv. kyselých bučin.
Borovice lesní je druhým nejrozšířenějším jehličnanem v ČR. V NP ji lze vidět na skalnatých svazích.
Bříza bělokorá je často první, která se objevuje v momentě, kdy se les vzpamatovává po požáru.
Trochu nepořádku v lese v podobě neuspořádaného tlejícího dřeva možná nelahodí oku, ale nechme les žít po svém.
Čertův kámen
Naučná stezka Údolím říčky Křinice nabízí jedinečný zážitek, který propojuje přírodu, zábavu a vzdělání. Čertův kámen je fascinující geologický útvar, jehož tvar i příběh vás zaujme.
Název uvolněnému pískovcovému balvanu, ležícímu v neobvyklé poloze, dala pověst o práškovi Pumphutovi z dlouhodolského mlýna Dixmühle, který se upsal peklu.
Na území Národního parku České Švýcarsko můžeme obdivovat různé skalní útvary – skalní věže, ostrohy a pilíře, převisy a římsy, při okrajích skalních stěn se vyskytují i útvary hřibovité.
Oblast Labského kaňonu, ale i Lužických hor, je také známá fascinujícími geologickými jevy, tzv. pseudokrasovými útvary. Na rozdíl od klasických krasových jeskyní, které vznikají působením vody, se zdejší tunely a komory vytvořily zřícením skal.
Třeba Klenotnice je impozantní skalní amfiteátr s malým nádvořím, obklopený skalami dosahujícími až 20 metrů. Připomíná divadelní kulisy. Dominantou je drobná převisová jeskyně, která svým tvarem připomíná schránku na cennosti.
Kůrovec
Měří sotva pět milimetrů, lidem ale tento brouček dělá vrásky na čele. Proč? Je postrachem smrkových lesů v celé střední Evropě.
Lýkožrout smrkový z podčeledi kůrovců se nemůže nabažit lýka. Lýko je taková tenká blanka pod kůrou, která stromům pomáhá transportovat mízu a v ní obsažené živiny. Neumí létat, ale rád si buduje chodbičky. Když se v některém ze smrků ztepilých zabydlí (většinou si vybírá něčím oslabené stromy), vyhlodá snubní komůrku. Pak naláká hned několik samiček k páření.
Samičky pak vyhlodají mateční chodbičky a do nich nakladou každá přibližně šedesát vajíček. Z vajíček vylíhlé larvy vyhlodávají larvální chodbičky, na jejichž konci si vytvoří „kukelnou komůrku“ a zakuklí se. Z kukly se vykuklí nedospělý lýkožrout, kterému říkáme „žlutý brouk“. Tomu apetit nechybí a časem se „prožere“ skrz kůru ven. Říká se tomu, že provedl „zralostní žír“ (takovou zkoušku dospělosti), dokud nedospěje a celý proces se nezopakuje.
V Českém Švýcarsku a Kyjovském údolí napáchal brouček kůrovec mnoho škody. Zdecimoval až 40 % smrkových porostů. Správa národního parku se rozhodla proti škůdci nezasahovat a nechat přírodu, aby si poradila sama. Podle odborníků se jedná o šetrnější přístup a šanci pro les se přirozeně obnovit. Kácelo se především na místech, kde by napadené stromy mohly ohrozit turisty.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Procházka Kyjovským údolím je za dobrého počasí na mnoha místech krásně prosvětlená sluncem.
Obyvatelé údolí řičky Křinice
Na tomto stanovišti objevíte, jak vnímat své okolí. V roce 2017 se v Českém Švýcarsku po letech objevil vlk, který byl v minulosti vyhuben. Tento predátor se nyní přirozeně vrací a vnáší do ekosystému rovnováhu. Jeho kořistí bývá jelen, srnec či divočák.
Losos obecný byl v minulosti běžným druhem v oblasti. Návrat mu ztěžují člověkem vytvořené přehrady. Po dvou letech strávených v rodné řece, např. v Kamenici v Českém Švýcarsku, se losos obvykle vydává do moře, kde nachází dostatek potravy. Instinkt mu ale velí vrátit se, aby našel partnerku .
Vydra říční je chráněným druhem, který byl díky fotopasti v roce 2011 potvrzen v okolí říčky Křinice. Je indikátorem čistoty vody, což znamená, že ochrana přírody má smysl.
Ledňáček říční je malý lovec, který se živí rybami, hmyzem a larvami.
Skorec vodní loví u rychle tekoucích řek a dokáže se potopit do hloubky až půl metru.
Netopýři trpí ztrátou přirozeného prostředí, protože v hospodářských lesích nenalézají dutiny, v nichž by se mohli zabydlet. V NP České Švýcarsko jim proto vyvěšujeme budky „na míru“, a daří se jim lépe. V Českém Švýcarsku žije až 24 druhů netopýrů.
Čáp černý je nápadný, ale zároveň plachý tvor. Hluboké lesy a pískovcové skály mu poskytují skvělý úkryt. Rodiče tu každoročně vyvádějí několik mláďat. Občas se i čáp černý z Českého Švýcarska objeví až v Africe.
Fauna Českého Švýcarska je pestrá. Nemyslíte?
Prášenka Žlutá
Dozvíte se o jedinečném lišejníku, který dříve poutal pozornost legendami o „zlatém prachu“. Tento lišejník se nedá přehlédnout, protože se vyskytuje na velkých plochách skal. Lišejníky dovedou přežít na místech, kam by se jiný organismus neodvážil. Drží se blízko potoků a řek.
Mechorosty patří k nejstarším rostlinám na Zemi. Nejsou opylovány hmyzem. Potřebují vodu, která umožní přenos samčích buněk k samičím. Mají tobolku s víčkem, kde dělením vznikají výtrusy. Tělo se nazývá stélka, a také kořeny byste hledali marně.
Mechy jsou rostlinky bez květů, vlastně takové koberce. Jejich hlavní funkcí je zadržování vody v krajině. K největším zajímavostem patří „světélkující mech“ – subatlantský druh dřípovičník zpeřený.
Kapradiny se v Česku vyskytují jako byliny na vlhkých stinných místech, většinou v blízkosti vod.
Fenomén „zvrat vegetačních stupňů“
V hlubokých úzkých roklích (nejen v okolí říčky Křinice) rostou rostliny, které obvykle najdeme ve vyšších nadmořských výškách. Na vrcholech skal naopak společenstva, která se objevují v nižších nadmořských výškách. Na dně chladných, stinných a vlhkých roklí je množství vzácných horských i severských druhů jako třeba kriticky ohrožená játrovka mokřanka oddálená.
V Národním parku České Švýcarsko roste asi 300 druhů mechorostů. Na Červený seznam vzácných mechorostů České republiky se dostalo 71 z nich.
Volání říčky Křinice
Zaposlouchejte se do zvuků zurčící vody díky zajímavému „sluchadlu“. Pramen řeky Křinice (německy Kirnitzsch) je stejně členitý jako celé Kyjovské údolí, kterým řeka protéká.
Voda se splétá ze tří pramenů u obce Studánka, v blízkosti Krásné Lípy ve výšce 500 m. n. m. Původně se toto místo nazývalo „Divoké prameny“ neboli Wilde Borne. Dnes jej známe jako Tři studánky a láká turisty už od roku 1908. Vede k němu krátká odbočka z modré turistické trasy vedoucí z Krásné Lípy. Studánky jsou obloženy lomeným kamenem a tamní příjemný altán prošel v roce 2024 rekonstrukcí.
Řeka Křinice tvoří přirozenou hranici mezi dvěma národními parky – Českým a Saským Švýcarskem. Dříve sloužila nejen k rybolovu či hašení požárů, ale i k plavení dříví. Je významná z hlediska biodiverzity. Skorec vodní, mlok skvrnitý nebo pstruh obecný – to je jen malý výčet zdejších obyvatel.
A kudy vlastně Křinice protéká? Od malých pramínků cestou od obce Studánka přes Krásnou Lípu a Kyjov, a za Zadní Doubicí míří do Německa. Dorazí do lázeňského města Bad Schandau, kde ji s otevřenou náručí přivítá řeka Labe. Celá pouť je dlouhá asi 45 kilometrů.
Kupec a medvěd
K tomuto stanovišti se pojí legenda. Dva obchodníci se sklem ze Saska chodívali Kyjovským údolím. Jednou potkali medvěda a zjistili, že je za „kus žvance“ nechá svézt do kopce na hřbetě. Jednou se vraceli a uvědomili si, že s sebou k jídlu nic nemají. Ani kus chleba nebo špeku.
Co teď? Rozhodli se medvěda zabít. Jeden z mužů vytáhl nůž a bodnul ho do krku. To mohutné zvíře děsně rozzuřilo, vzepjal se na zadní a chlapíka zalehl.
Medvěd je v naší přírodě spíš raritou. Údajně poslední exemplář byl v Česku uloven 14. listopadu 1856. Ale je pravda, že se později objevila medvědí stopa ve sněhu. Těžko říct, jestli jen migroval. Občas se objeví v pohraničí se sousedním Slovenskem. Tam jich prý žije odhadem 1 200. Tu a tam se s člověkem střetne, ale není to jeho záměr.
Pomalu se na české území vrací třeba rys ostrovid. Ví se o dvou populacích v Beskydech a Javorníkách. Rys je plaché a ostražité zvíře, které hledá útočiště v listnatých a smíšených lesích.
Šelma, o které se v současnosti mluví asi nejvíc, je vlk obecný. Jedni v něm vidí přínos přírodě, protože udržuje rovnováhu ekosystému. Loví jeleny, srnce nebo prasata divoká a udržuje jejich počty v mezích. Druzí v něm vidí nelítostného predátora. V Českém Švýcarsku se mu daří natolik, že vyvádí mláďata.
Meandry říčky Kamenice
Říčka Křinice pramení u obce Studánka nedaleko Krásné Lípy a protéká Kyjovem až k Zadní Doubici v Českém Švýcarsku. Dále pokračuje do Saského Švýcarska na německé straně a v lázeňském městě Bad Schandau se vlévá do Labe.
Křinice je nejen domovem rozmanitých pískovcových skalních útvarů a jeskyní, ale sama o sobě je přírodním unikátem. V jedné části se nacházejí meandry neboli charakteristické říční zákruty, které vznikají přirozeným tokem vody.
Toto zastavení na stezce si vtisknete do paměti, protože se s tvarem řeky Křinice seznámíte hmatem. Poznat ji tak do detailu mohou i nevidomí.
Meandry se dělí na dva typy:
Volné meandry – typické pro široké nivy, kde se říční koryto může posouvat, vytvářet nová ramena a meandrová jezera.
Zakleslé meandry – typické pro hluboká údolí vyhloubená v tvrdých horninách. Jejich poloha je stabilní a nemění se.
Meandr je vlastně proces, při kterém voda eroduje jeden břeh a na druhém usazuje materiál. Postupem času může vzniknout i slepé rameno. Ačkoliv se lidé často snaží řeky narovnávat podle svých představ a potřeb, meandry mají důležitou roli… pomáhají zadržovat vodu v krajině a zmírňují riziko povodní tím, že pojmou velký objem vody.
Jsou také útočištěm mnoha druhů živočichů a rostlin.
Pochod smrti
Pochody smrti jsou pro někoho možná méně známou částí historie, přesto úzce souvisí s koncem druhé světové války.
Němci se sice obávali blížících se spojeneckých vojsk, především Rudé armády, ale až do května 1945 si mysleli, že se dá situace ještě zvrátit v jejich prospěch a nakonec válku vyhrají. Hitler si nepřipouštěl možnost porážky.
S postupem spojeneckých vojsk vydalo v červnu 1944 vedení SS rozkaz k evakuaci koncentračních táborů. Hlavním důvodem evakuace bylo zachování pracovních sil pro potřeby Říše. Vězně nasazovali v důležitých provozech. Byl to také způsob, jak nacisté zametali stopy po zvěrstvech páchaných na lidech.
Vězni se vydali se na pochod pod dohledem vojáků SS se psy. Podnikli mnohakilometrovou cestu v nuzných podmínkách. Transporty probíhaly také po železnici v otevřených vagónech. Na cestě si vězni vzájemně pomáhali, jak jen to pod dozorem šlo. Mnozí díky tomu přežili. Většina se ale hroutila vyčerpáním nebo padla smrtí zastřelením.
Pochody smrti nepřežilo asi 30 % vězňů. Proto počty obětí druhé světové války rostly ještě na úplném konci konfliktu.
Památník slouží jako připomínka vraždy osmi vězňů (většinou Židů) při pochodu smrti z koncentračního tábora v Schwarzheide roku 1945.
